Mechanismus používaný firmou Kingmann se zrodil z důkladně promyšleného, ale na svou dobu nepříliš úspěšného - Line SI Promaster. Po krkolomné cestě pokusů a omylů se časem zrodil známý Spyder společnosti Kingmann, aby se později stal nezřízeně populárním (především díky brutálně zjednodušené konstrukci a nízké ceně, vyplývající mj. i z širokého užití levných a snadno opracovatelných hliníkových slitin).

1. Závěr 2. Kladívko (úderník dávkovacího mechanismu) 3. Dávkovací ventil 4. Jehla ventilu 5. těsnící klobouček ventilu 6. závěrná pružina ventilu 7. hlavní pružina úderníku 8. pryžová tlumící podložka (doraz) 9. zadní zádka 10. upevňovací šroub ventilu

11. pružina spouště 12. spoušťová páka 13. jazýček spouště 14. pružina přerušovače 15. přerušovač 16. upevňovací šroub rukojeti 17. přívod plynu 18. rám rukojeti 19. hlaveň 20. přední zádka prostoru ventilu

Celý funkční cyklus začíná v okamžiku, kdy je zbraň připravena ke střelbě (ručním) natažením závěru. Úderník je pevně spojený se závěrem, takže zbraň má v tomto okamžiku vlastně otevřený závěr a střela se nachází přímo pod nabíjecím otvorem. Po stisknutí spouště je úderník i závěr vypuštěn ze zadní polohy a působením pružiny se společně dávají do rychlého dopředného pohybu. Závěr předsazený před úderníkem nejprve vtlačí střelu do hlavně a teprve až poté úderník dopadá na jehlu dávkovacího ventilu.

Dávkovací ventil pomocí jehly s těsněním tlačené ke stěně pružinou drží hnací plyn v přepouštěcí komoře. Působením kinetické energie vypuštěného úderníku na jehlu ventilu se ventil nakrátko otevírá, vypouští část plynu a působením pružiny ventilu se zas opětovně uzavře. Narozdíl od klasických Sheridanových pump tu ale plyn není přepouštěn jen do hlavně (odkud vymete střelu), ale i zpět proti kladívku (nejčastěji plochým vybráním ve válcové vodící části jehly ventilu), do utěsněného prostoru ve kterém tlak plynu znovu vrací "bicí mechanismus" do původní (napnuté) pozice, uzamčené přerušovačem. V koncové poloze je pohyb závěru a kladívka utlumen plastovým dorazem - pružnou pryžovou podložkou - a přebitečný plyn je většinou vypouštěn z komory úderníku otvorem nalézajícím se v zadní úvrati úderníku.

Celý tento cyklus se může opakovat třeba až 20x za vteřinu - kadence je omezena především schopností zajistit plynulý přívod kuliček do komory a plynu k ventilu.

Jak je patrné z výše uvedeného, správná funkce celého mechanismu je z velké části podmíněna správnou distribucí hnacího média. Plyn musí být ventilem vypuštěný ve správnou dobu, ve správném množství a rozdělen ve správném poměru mezi hlaveň a úderník. Ačkoliv je celá konstrukce celkem jednoduchá, oproti klasické opakovačce (kde je hnací médium užívané výhradně jen k vymetení střely z hlavně) tu tedy dohromady musí zapadat spousta věcí. To jednak vytváří potenciál k daleko větší nespolehlivosti a druhak také značně komplykuje ladění a seřizování.

Většina soudobých semiautomatů má poměrně propracovanou konstrukci, podloženou jak teoretickými výpočty tak hlavně mnoha praktickými zkušenostmi, pokusy a omyly. Paintballové semiautomaty jsou produktem mnoha let vývoje, dlouhé evoluce v níž většina špatných konstrukcí zanikla a většina výrobců se tedy dnes v tom co dělá dobře vyzná (nebo alespoň dělá to, co velmi dobře umí okopírovat od těch kteří se vyznají). K problémům s funkcí proto u dnešních "sériových" zbraní dochází jen málokdy. Problémy ale rychle přicházejí, chcete-li si zbraň vyladit tak, aby podávala "optimální výkony". Zvláště u mnohých levnějších zbraní celý mechanismus nebývá přímo z továrny právě optimálně seřízen a pokud z něj jeho uživatel chce vymačkat vše co z něj vymačkat jde, čeká ho celkem náročná práce.

Nejobvyklejším požadavkem je například nastavení optimální úsťové rychlosti pro střelbu. U většiny soudobých modelů naleznete v zadní zádce šroub jímž lze "regulovat rychlost", takže jaký problém? Problém je v tom, že tento šroub vlastně nedělá nic jiného, než že upravuje předpětí hlavní pružiny, která jak víme nereguluje množství plynu které jde do hlavně, ale celkové množství plynu které jde do celého mechanismu (částečně tedy také rychlost s jakou je střela zasunována do hlavně a kadenci zbraně). Pokud tedy budete chtít tímto jednoduchým způsobem nastavit nižší úsťovou rychlost než je obvyklé, snadno se vám může stát, že tlak plynu působící proti úderníku nebude dostatečný na to, aby jej dostal až do koncové polohy, kde má být uzamčen přerušovačem. Pokud naopak budete chtít obdobně nastavit vyšší úsťovou rychlost než je obvyklé, zbraň se (v důsledku neúměrného množství plynu přepouštěného k úderníku) stane velmi nehospodárnou ve využití CO2 (což se mimo jiné projeví zvýšeným "kouřením" z hlavně, kolísáním tlaku v expanzní komoře a v extrémním případě i "zamrzáním" mechanismu při rychlé střelbě) a markantně u ní vzroste opotřebení vnitřních součástí. Problémem může být i to, že ideální "dopadová" rychlost závěru na kuličku (pro zasunutí kuličky do hlavně) nemusí být totožná s ideální dopadovou rychlostí pístu dávkovacího mechanismu na jehlu ventilu (pro vypouštění plynu), ovšem v mechanismu je vzhledem k jeho základní konstrukci nelze nastavit zvlášť, neboť závěr i dávkovací kladívko jsou zde vlastně pevně spojeny (za částečnou výjmku lze považovat pouze nový "Anti-Chop Bolt" s odpruženým závěrem, který ovšem snad určité problémy řeší, ale jiné zas přináší). Další drobnou komplykací může být i to, že různá těsnost kuličky v závěru při jejím zasouváním do komory různě ovlivní dopadovou rychlost úderníku na jehlu ventilu, což bude mít pochopitelně špatný vliv na odchylky rychlostí mezi výstřely.