Komentář k proběhlé akci Cvičení v přežití 2014

Cvičení v přežití je každým rokem náročnější, takže jsem celkem očekával nějakou tu záludnost od Ještěrů, kteří se letos opět chopili realizace. Duševně jsem se snad už měsíc předem připravoval, jak budu utahanej a jak budu rozdělávat oheň v dešti a kde a jak budu hledat, převařovat a čistit vodu. Ale skutečnost překonala všechny mé obavy. Starost o oheň, jaká bláhovost, slunečné počasí, dostatek troudu, podpalu i dříví na topení, společně s nevlhnoucími zápalkami to vyřešili za pár minut. Vody jsme měli ve všech etapách více než minimum k přežití, dokonce tolik, že asi dlouho nepůjdu na koupaliště. Únava byla, to přiznávám a byla velká, jenže daleko více v psychické rovině než ve fyzické. Při čtení povinné výbavy jsem měl neblahé tušení, že nás někde vykopnou v pantoflích, ale měl jsem za to, že to bude takový bu-bu-bu. Ovšem, že nás svlíknou do naha, oblečou nás do skoro průsvitnýho, papírovýho oblečku s velikým nápisem "VĚZNICE JIŘICE", která je mimochodem nedaleko konání cvičení, na zádech a takto nás bez jakýchkoli dokladů, či vybavení pošlou do světa uprostřed ničeho a že ještě ke všemu zavolaj na polici, to jsem nečekal ani náhodou. Když jsem zjistil, že máme nepozorováni překonat cca dva a půl kilometru terénem v tomto oblečení a v pantoflích, polem, stokou, lesem a tak podobně a to vše v docela šibeničním časovým limitu, nevěřil jsem, že se to dá stihnout. Naštěstí jsme vyfasovali od domorodců mapu a kompas, který nám sloužil prakticky celé cvičení i jako hodinky, a tak jsme neměli problém s trasou postupu. Zůstával však problém, jak zapadnout do prostředí takhle vymódění. Nezbývalo než se pokusit skrývat. Jenže při postupu podél železniční tratě, která má na jedné straně státní silnici první třídy a na druhé rovné pole, to nebylo nijak snadné. Překonání pole a následné silnice bylo prostě jen o štěstí, naštěstí nám to vyšlo a tak jsme se dostali až do lesa, ve kterém byl náš cíl. Ten jsme našli rychleji, než jsem čekal, s Liborem se v terénu dobře orientuje, a tak jsme časový limit prošvihli kupodivu jen o cca 10 minut.
Po splnění první etapy jsme dostali spoďáry a boty a instrukce k průběhu druhé etapy. Když byla první dva a půl kiláku, tak druhá měla pro jistotu pět a půl kiláku. Sice jsme na to měli dvakrát tolik času, ale tentokrát to nebylo jen dojít někam a hotovo, šlo i o to kudy se šlo. Jednoduše druhá etapa sestávala ze 13ti bodů, které tvořili trasu postupu k cíli. Zhruba půl hodiny jsme lokalizovali v mapě referenční body. Naštěstí se to povedlo díky nedaleko ukryté keši, ze které jsme si půjčili tužku a papír. Následný postup málem skončil hned po cca sedmi stech metrech. Museli jsme totiž překonat onu silnici první třídy a to bylo při té dopravě neřešitelný problém. Nakonec došlo na řadu maskování, sice velice provizorní, ale alespoň na nás nesvítil ten šílenej nápis "VĚZNICE JIŘICE". Spíše nápadně než nenápadně se nám nakonec podařilo silnici překonat a očividně si nás nikdo ani pořádně nevšiml. Další bod označený TELCOVĚŽ, mě dokonale zmátl. V mapě, kterou jsme dostali, jsem našel značku, která vypadala jako zřícenina. Jak jsem byl pak překvapen, když jsme na místě našli převaděč jednoho nejmenovaného operátora (telcověž = telekomunikační stožár neboli BTS). Následoval postup zarostlým neudržovaným a hustým mladým lesem, přes pole až ke břehu řeky Labe. Tady na nás čekali naši osvoboditelé, ale spíš tu byli na čumendu, něž aby nám nějak pomohli. A přišlo na řadu první plavání. Svlíknou nenáviděný papírový hadry a šup do vody. To šup trvalo tak půl hodiny, bo balení bot a papírových oblečků do pytlů ve kterých jsme boty dostaly, nám zabralo dost času. Nakonec jsme se odhodlali do vody a za chvíli jsme byli na druhé straně. Labe tady mělo slabý proud a široké bylo necelých 80 metrů. Tady nás čekalo nemilé překvapení, bo se nám nebo mě dostala voda na mapu, která se rozmazala jako na potvoru zrovna na místě, které jsme teď potřebovali. Nastal čas na improvizaci a tak jsme šli okolo chatové osady, tak jak jsme si pamatovali body postupu trasy. Nakonec jsme došli opět k řece. Chvíli jsme hledali nějaký most, ale stejně nás čekala další koupel. Tentokrát to šlo ráz na ráz. Na protějším břehu nás opět čekali Ještěři v roli domorodců a očividně se kochali naší situací. Zde už nešlo utajit naši přítomnost v oblasti a tak jsme povětšinou zůstali jen ve spoďárech. Takhle jsme lépe zapadli mezi místní výletníky, vodáky a turisty. Když jsme došli na místo, kde měli být ukryty zásoby potravin, našli jsme spoustu léčivých květin - kopřiv. Prakticky nazí jsme se jimi prodírali, dokud jsme zásoby nenašli. Od Ještěrů jsme se dozvěděli, že tentokrát jsme časový limit přešvihli jen o cca pět minut. Avšak z proviantu jsme se moc nepotěšili, jednak okamžitě začala další etapa, opět s časovým limitem, a jednak pro nás znamenal nemalou zátěž. Trasa měla tentokrát vést k nedalekému vodnímu dílu (cca půl druhýho kilometru) a přibližně stejnou vzdálenost k rybníku, kde měl být konec této etapy. Rozhodl jsem, že se rozdělíme a tak čtyři z nás vyrazili nalehko k vodnímu dílu s úkolem co nejdetailnějšího průzkumu, a zbylý tři se vydali se zásobami přímo k rybníku. Mapování díla bylo vzhledem k časové tísni velice povrchní, ale Liborova přímo umělecká kresba s detailností hodné kvalitního čínského fotoaparátu se nám podařilo úkol důstojně splnit. Když jsme přišli k rybníku, na místo konce této etapy, čekalo nás nemilé překvapení. Náš transport zásob zde nebyl a nebyla žádná možnost se s nimi spojit. Naštěstí přibližně po čtvrthodině dorazili a i s tím to zpožděním zapříčiněným nedalekými bažinami jsme tentokrát časový limit nepřekročili. Čekala nás poslední etapa prvního dne a to najít poslední zásoby a s nimi se dostat vodou na protilehlý břeh rybníku. Naštěstí Ludin našel zásoby skoro okamžitě po obeplutí přilehlého ostrova a Fousáč dostal od místních domorodců k dispozici malý člun, na kterém jsme přepravili proviant. Po nějakých čtyřech stech metrech plavaní jsme dorazili na krásný břeh rybníku a odtud se vydali necelých padesát metrů na maličký poloostrov, obehnaný rákosem. Zde jsme se utábořili. Rozdělali jsme oheň, postavili přístřešek a připravili nocleh. V posledních zásobách jsme dostali oblečení (pětadevadesátky ve kterých jsme původně zamýšleli cvičení uskutečnit). Když bylo vše nachystáno, dostali jsme poslední tajný úkol, kterého se ihned i bez mého vyzvání chopila Alfa a ihned ho odešla splnit. Nakonec, když už jsme měli strach, jestli někde nezabloudili a při starostech jak je budeme bez jakéhokoliv spojení hledat v širém kraji, se vrátili i s žádanými informacemi. Zbytek večera a noci proběhl ve vřelé atmosféře podpořené nějakým tím chmelovým nápojem a tak jsem i s hlídkami strávili pokojnou noc. Vstávali jsme až za plného světla a pustili se do snídaně a do úklidu našeho tábořiště. Posléze jsme vyrazili okolo rybníku k autům Ještěrů, kteří nás na dvakrát odvezli do nedaleké vesnice. Odtud jsme se pěšky dostali až na místo odkud jsme předešlého dne vyráželi, nějakých deset kiláku. Zvládli jsme to za zhruba hodinu a půl. Po zhodnocení akce a vřelém rozloučení jsme se vydali na cestu domů, kterou valná většina z nás prospala. Pro ilustraci doporučuji podívat se do fotogalerie, ty oblečky byly opravdu epesní.

HUA, Gucky.