Komentář k proběhlé akci Tobruk 1941 

V Londýně začaly v pátek olympijské hry. O mnoho a mnoho kilometrů dále, včetně velké vody začal, rovněž v pátek, další ročník tradiční velké paintballové akce MPCC (Military Paintball Comunity Camp), tentokrát tématicky zaměřený na pouštní bitvu o Tobruk.

Ne následující řádky nebudou o historické exhibici, dokumentující tuto historickou událost, vystačíme si s intrem, kterým svou akci opentlil tým Leones: „Je podzim 1941 , jednotky spojenců jsou odříznuty v Lybii na poloostrově v okolí města Tobruk. Veškeré zásoby docházejí na obou stranách. Úkolem je vytrvat , získat převahu a zničit nepřítele…“, to je totiž v mnohém ohledu skoro jako šité událostem, které se chystám v následujících řádkách přiblížit.

MPCC má již několikaletou tradici a od svého počátku sloužil i jako vstupní brána mnohých do světa military paintballu. Ostatně i já jsem před několika lety (v roce 2009) bojoval v zákopové válce simulující bitvu u Caporetta roku 1917 a byl nadšen. Boj o „Krvavé diamanty“, který přišel s dalším rokem mě již tak neohromil a loňské MPCC jsem již nenavštívil. Nicméně nyní, v době mé paintballové reinkarnace, byl vhodný čas na návrat, ždibec nostalgie a nový boj. Boj, který byl tentokrát vybrán na základě ankety uspořádané na military webu. Tu vyhrál Tobruk, čtyřiadvacetihodinová non stop bitva ve stylu pouštní války, doplněná o mnohé další překvapení, které mělo bojovníkům na obou stranách „znepříjemnit“ život. Jedním z nich byl fakt, že válečník si do pole směl vzít pouze jeden litr vody a „hrst jídla“, která by se mu do kapsy blůzy vešla. Zajímavý byl i systém kdy zranění museli čekat na medika, nebo padnout do zajetí. A další vychytávka, že se bojovalo opravdu non stop, včetně noci. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Do Kunštátu jsem vyrazil společně s Mlaďasem od MG a samozřejmě s nepostradatelnou Ankou s velkou fotobrašnou. A taky třemi sojovými suky, balíčkem Be Be Dobré ráno (ta reklama na ně, kde si nějaký debilové dají oplatku a pořád tancují, je hodně blbá) a balíčkem sucharů. A taky něco kulemi. Těch si bojovník směl vzít do pole vždy pouze 150, jak pravila na brífingu inovovaná pravidla. Ta rovněž pravila, že jako součást OSA (Němci a Italové), musím mít na brýlích chochol. A že, stejně jako všichni ostatní po začátku hry, nesmím opustit herní prostor. Pokud ano, hrozila diskvalifikace. Místní beduíni byly odhodláni postarat se o pořádek. A náhodné kontroly. No všechno neuhlídali, ale i k tomu se o pár řádků později dostaneme.

Teď se věnujme hře samotné, konkrétně noční části, kdy s končícím dnem propukl opravdu intenzivní boj. Bitvu jsme zahájili minometnou palbou z palpostu B, na spojeneckou pevnost kousek nad ní. Druhá strana (Spojenci) pod vedením Koyota, okamžitě převzala iniciativu a okamžitě začala útočit na opevnění, které si hráči před začátkem hry sami vybudovaly. Velká pískovna na Koře se tak proměnila v poušť s několika pořádnými pevnostmi, V mnohém případě nedobytnými pevnostmi... ale i k tomu se samozřejmě dostaneme. V tomto případě se spokojme s tím, že počasí dokonale vyšlo a skutečně připomínalo pouštní tropy. Důkazem budiž fakt, že jsem hrál pouze v taktice přehozené přes holé tělo. Včetně noci, kdy jsme s Mlaďáskem byli přidělení ke SPASákům, což předpokládalo neustálý pohyb po bojiště spojený s úkoly typu – „Uhasit kde co zrovna hoří.“

A bylo co hasit. Protivník do toho šel moc hezky. Boje o kanistr (rovněž způsob jak přijít k vodě) vyústili v několikátou mojí smrt z nichž na jednu mě musel přijít upozornit beduín, kteří zde sloužili i jako strážci dodržování pravidel. Ano, nepřiznal jsem. Kuli, která mě sekla přes sumku s munici na taktice, jsem bohužel necejtil. Zato sérii výstřelů od vlastního, které z těsné blízkosti o několik hodin déle „rozsekaly“ mojí levou hnátu jsem cítil dokonale. Noční hra je plná takových krásných okamžiků.

Třeba jako když se pro změnu mě, na diplomatické misi, podařilo sejmout beduína (ti byli samozřejmě nedotknutelní). A dokonce v jejich táboře,kde si grilovali steaky a kam jsme se proplížili. No, spletl jsem si ho s nepřítelem. Chico pak tento můj lapsus musel řešit s beduíny diplomatickou cestou. Nasrat si beduíny mohlo znamenat třeba dlouhou dobu bez vody.

Mimochodem, naše strana zaimprovizovala a „vyrobila“ si falešného beduína, který v pohodě procházel liniemi, domlouval s těmi pravými, dodávky vody a další výhody a nakonec se s jeho spoluprácí málem podařilo zatknout velitele nepřátel – Koyota. Mimo dasah světometů se zase nepřítel pokoušel infiltrovat naše linie. Jeho aktivity nepolevovaly. Byl vážně neúnavný. A takových zážitků noc, v mém případě asi nejdelší „noční hra“ aktivně strávená bojem, byla nacpaná. Nepřítel neustále tlačil, v čemž mu byly nevýhodou světlomety umístěné na základnách, hlavně na Alfě, která byla předmětem největšího zájmu. Po celou noc marně. Všechny útoky se dařilo odrážet. Nepřítel tak alespoň nad ránem rozzářil druhé slunce, mocnou tankovou světlici, která ozářila prostor na několik kilometrů daleko. A během celé noci došlo samozřejmě i na jiné světlice a petardy. Byla to „skutečně neskutečná“ atmosféra a u mě dosavadní absolutní vrchol nočních her. A ráno se žhavým sluncem přišlo vystřízlivění.

Velký průser pro naší stranu se konal zhruba po našem dvouhodinovém spánku. S Mlaďasem jsme dostali spánkového opušťáka po čtvrté raní, aby nás vzápětí vyhnal ze stanu poplach, kdy Alfa zažívala další masivní útok a tak jsme ducly až po páté. V sedm budíček a hned po něm sprint k Alfě. Nepřítel na ní zase tlačil. A tlačil, vybuzen Kojotovým hlasem z megafonu, dostatečně. Nekompromisně. Alfa padla, na čemž nic nezměnily ani několik následovných pokusů získat jí zpátky. A právě tady ve hře nastal zlom. Naše strana, která od samého začátku nepatřila mezi aktivní (ostatně proti protivníkovi jsme měli o cca 17 hráčů méně) se úplně stáhla do obrany. Průser na Alfě nedával moc na výběr. Bylo třeba udržet to co nám zbylo. Z taktického hledisa správné rozhodnutí, ovšem z hlediska hry, vražedné. Veškerá iniciativa tak zbyla na nepříteli.

Ten se podle předpokladů pokusil o několik menších a jeden větší útok. Díky bohu a nepříteli za ně, protože jinak by hra „stála“ od samého rána. Což by byla škoda, neboť toto MPCC bylo co se scénáře i organizace týká, výtečné. Ale hru si pak hlavně dělají sami lidi. A ti v tomto případě (mluvím za naší stranu) seděli a vyčkávali, co udělá nepřítel. A nepřítel byl samozřejmě po chvíli nasraný, neboť „když za provaz tahá jen jeden“, není to plnohodnotná zábava. Oni obě strany totiž, byly svým způsobem nedobytné. Obzvláště v situaci, kdy většině mužstva docházely kule, plyn a hlavně elán. Nevím, možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, že na naší straně toho parného dne, bylo nějak méně hráčů, než když jsme včera nastupovali do boje. Materiální válka si vyžádala své oběti. A právě to přispívalo k atmosféře boje víc, než cokoliv jiného.

To vše nakonec vyústilo v elegantní pat. Uvízli jsme na mrtvém bodě a náladu nezlepšila ani dodávka menáže v podobě bedny vepřových konzerv. Většina mužstva tak polehávala ve stínu lesa, jiní na sebe pokřikovali přes hromadu písku, které je dělili. Beduíni si uprostřed frontové linie uspořádali piknik s vodní dýmkou. Jeden z nich podřízl Chica, který je chtěl použít jako živý štít. Osádka z palpostu nedaleko Béčka občas zasypala kulometnou dávkou bunkr. V podstatě nesmyslně. Díky půlhodinovým recyklacím by se zasažený za chvilku stejně vrátil. Ale aspoň se něco dělo. Mnozí už začali remcat hodně hlasitě. A sluníčko parádně pálilo. Jako na skutečné Sahaře.

Oba velitelé, za naší stranu Warman za spojence Koyot, se po druhé hodině odpolední na rozpáleném písku sešli, aby vzájemně ukončili boje a dohodly se na patu, čili remize. Kempit a zevlovat ještě další čtyři hodiny, jak předepisoval scénář hry, skutečně nemělo smysl. Boj u Tobruku, poziční pouštní válka pod žhavým sluncem, tak skončila. Jak je z předchozích řádků zřejmé, její první, více než polovina, byla v mnohém ohledu orgasmická. Žhavý dojezd už „tak žhavý“ nebyl. Byť bylo kolem 33 stupňů Celsia.

Demoralizace je hnusná věc. Připraví člověka o chuť bojovat. Konec bitvy tak uvítal každý, napříč stranami. U jednoho z našich ležení jsem spatřil bochník chleba. No tady asi pojal někdo pravidlo o jídle hodně svérázně. Beduíni prý zase na druhé straně objevili obaly od MRE. A snad se do řád válečníků zatolulo i nějaké to pivko. Nějaké dohady byly i kolem munice a samozřejmě kolem nepřiznávání, což se (obzvláště v noční hře) nedá moc brát v potaz. Ostatně i já jsem „nepřiznal“. Byť nevědomky. Prostě stane se a třeba za všechno může jen „nešťastná souhra náhod“.

Bitva o Tobruk tedy skončila. Nerozhodně. Smutně jsem se podíval na naší opevněnou vyvýšeninu, kterou jsme s Mlaďáskem na samém začátku v potu tváře budovali. A nakonec si z ní ani jednou nevystřelili. Ale z toho se nestřílí. Letošní MPCC se i přes rozpačitý konec vyvedlo i tak. Jeho noc byla totiž nezapomenutelná.

MPCC 2012
Pořadatel: Leones
Date: 27 – 28.7.2012
Lokace: pískovna Kora, Kunštát
Tradiční military hra, tentokrát s pouštním scenářem

Článek převzat z Totalmag.cz